Den sedmý...

Toledo. Město slunce! Hostelový pokoj vyklízíme před desátou, balíme věci na motorku, bezpečně uloženou v podzemní garáži a nalehko vycházíme vstříc památnému městu. Prší a prší tak vydatně, že nejlepší suvenýr bude skládací deštník. Bereme dva a dobře nám poslouží dnes i jinde. První zastavení je katedrála pětilodní, gotická a je tady mše. Jsme tady tak včas, že jdeme s místními hluboko k oltáři. Sedět o dvě místa blíž, tak už koncelebrujeme. První lavice s věřícími máme až daleko za zády. Varhaník sedí v budce dva metry od nás a hraje podle not z tabletu. Na instagramu je fotka.

Prší. Doslova brouzdáme křivolakými uličkami. Všechny slunečníky a baldachýny jsou splihle staženy a ty co staženy nejsou staly se deštníky.

Casa y muzeo de El Greco. Pěkně si ten malíř bydlel i žil. V jeho ateliéru Sášenka lovila světlo a úhly, kde že stál model a jak to mistr vlastně viděl. Obrazů je tady hodně, též kuchyně i zahrada. Mistr El Greco byl výjimečný a definoval moderní malířství. Sášenka vám ráda povypráví. Tvořil kolem roku 1600, kdy v Praze řádili alchymisté a rohlíčky byly obzvláště dobře vypečené. V muzeu El Greco jsou na dešt zvyklí, protože tady mají zamykací odkladiště na deštníky.

Katedrála nás provází pořád, ať jdeme podél ukazatelů kamkoli, vždy dojdeme k ní a vesele si bloudíme v dešti.

Je tady stezka městem Dílo El Greca v Toledu a jsou tam vyznačeny kostely a místa, kde jsou jeho obrazy k vidění. Jenže  ono to tak úplně nesedí. Número 7. Kostel svatého Tomáše je vedle kostela sv. Salvátora. Jdu dovnitř a ptám se - tady je k vidění obraz El Greca? Paní, že ne, že je v kostelu sv. Tomáše za semaforem druhou ulicí vlevo. A tak proč tady do kostela vybíráte vstupné 2.5€ ? Lidi se neptají, usmívá se paní u vstupu. A tak je to tady se vším. Přesnost značení je jakoby na naší planetární stezce byl Mars u Saturna. Předpokládám, že to el chefe z EU naklikál v google mapě a oni to tak postavili.

Vojenské muzeum v renesanční pevnosti Alcázar necháme na přístě. Oblékáme motohadry, nepromoky a za deště vyjíždíme směr Valencie. Do Valnecie proto, že jsme podle radarovch snímků srážek a předpovědí vyhodnotili, že ve Valencii bude 22 stupňů a slunečno. Protože v Barceloně prší.

Projíždíme La Mancha s fotkou u větřáků, pak trhajícími se mračny a neskutečným lijákem, který by místní abuelo Komárek nazval cacas con ganchetes. Na dálnici mají šipky, obří. Nejsou tak tlusté jak u nás, ale dlouhé jako kopí důmyslného rytíře de la Mancha. Párkrát jsme se pěkně a řízeně skouzli. Neumí tady totiž kreslit šipky zahnuté, takže i v pořádné zatáčce je šipka rovná a tak nějak šikmo pohozená. Mně to baví, Sášenku vzadu asi děsí.

Valencie. Na pláž. Až do písku. 17 stupňů a vytrvale prší. Nikde nikdo. Až je mně líto, že tu není Venóš nebo Carlos, že bychom se na motorce proháněli po hraně písku a vody dlouhé kilometry.. Ale pak bychom se vzájemně museli z písečné pláže vykopat a to by bez vás, hoši, nešlo. Kempy kolem jsou kupodivu obydlené. Volíme ten menší. Veselý pán na recepci. Sjezdl Evropu na motorce, chtěli jsme chatičku, ale že tady byla ubytovaná hromada fanoušků něčeho a není to uklizeno. Platíme hned, ať můžeme ránl hned vyrazit. Povídám mu, jak jsme na cestách tři dny v dešti a je nám zima. A že chci vařit el vino caliente, ale na svařák nemám cukr ani víno. A on má oboje. Jako regalo, tedy dárek motorkáře motorkáři nám dává obojí. Poprvé mám v cizině pocit, že si fakt povykládám. Jupí! Redy "chupí." Gracias a ti Alejandrita! Teď stan stojí, stále prší. Předpověď říká, že mrak jede s námi do Barcelony. Viděli jste někdo pana účetního Fantozziho na dovolené, jak s nimi a jen nad nimi jel celou dobu bouřkový mrak?

Saše googlí: Valencie. Středomořské podnebí. Suchá a horká léta. Mírná zima. Už víme, proč nepíšou o jaru.