Villa Serrano: Ráno celé městečko žije, zkusil jsem vyrazit na snídani, ale žádná věc, kterou nabízeli ve mně nevzbudila důvěru. Až na překapávanou kávu. Snídám sto gramový pytlík ořechů ze zásob. Mám ořechy, tak 400g a pak sušené maso, ale vůbec dobře nevoní, mám obavu, jestli mu horko v kufru neublížilo, ale prý je to nezkazitelné. Je to takový můj trpasličí chleba, tady věc poslední záchrany. Ale nikdy nebylo tak zle, aby se musel jíst trpasličí chléb. Vedle vchodu do ubytovny U rybáře sedí strýc s pytlem v kterém se zálibně prohrabuje. Prodává koku. Kdejaký člověk tady má vyboulenou skráň a cucá koku. Při výjezdu s motorkou ze dvorečka ubytovny zjišťuju, že platforma pro uloží zadního kufru je opravu velmi volná, včerejší natřásání na offroadu zanechalo stopy. Navštívil jsem opravnu motocyklů, povykládal se servisáky, půjčil si nástrčné klíče a malý inbus. Od začátku mělo uložení…

Navigace mapy.cz funguje dokonale, cestičky klikaté a je v nich každý ohyb. Ještě k obědu v obci Pucara. Sedělo tam si šest chlapíků a mezi nimi jeden stařík, kůže barvy dobře upražené kávy, klobouk, provaz omotaný šikmo přes hrudník, při odchodu jsem zjistil, že má i mačetu, kterou si odložil pod sebe na lavici když seděl. Když odcházel, ptám se, jak se jmenuje ten meč, který drží. Slovo machette řekl tak, že z něho šel strach, úplný pan Trej v moterkách. Všichni seděli u jednoho dlouhého stolu a měli tam místo a říkali, ať si přisednu. Vykládali jsme skoro půl hodiny, o situaci v Evropě, o jejich prezidentských starostech, o socialismu. V Bolívii jsou zemědělci a nemají průmysl, ptal se jaké fabriky máme u nás a co vyrábíme. Vykládali jsme o chovu prasat, slepic, produkci vajec. Když to shrnu, tak skoro všechno co se tady prodává, je bio domácí produkce bez jakékoli výstupní kontroly….

Ráno ve městečku Vellagrande, celým jménem se městys píše Jesús y Montes Claros de los Caballeros del Vallegrande, tedy Ježíš a jasné hory rytířů z velkého údolí. Zajímalo by mě, jak to místní vyplňují do tiskopisů. Jdu ulovit nějakou snídani, míjím masnu. Obchůdek, kde visí maso, při běžné teplotě, v rohu na lavici paní s dcerou a řezník porcuje. Voní to adekvátně. Tržiště, místo které má část se stánky se snídaní, uprostřed je obchod se vším od chleba přes pytle rýže, svíčky nebo prací prášek. Pak je sekce masa, teplo, kuřata, maso, fujki. Moc fujki. A z druhé strany jsou stánky, kde prodávají obědy. Dá se tadys sehnat všechno, od hřebíku po lokomotivu. U prvního stánku je veselá paní, tak ptám kávu do začátku. Ptá jestli překapávanou, kterou má již v konvičce nebo rozpustnou. Volím rozpustnou, protože vím, že dostanu hrnek plný horké vody, lžičku a pixlu Nescafé. Chci hned platit a…

Santa Cruz: Včera večer jsem si vypral triko a trenky, obé z merina. Jedna z maminek také prala. Měli pračku, po letech se pokazila a do další už nechtějí investovat, takže dvě kamenná umyvadla a studená voda. Jiná tady ani neteče, jeden kohoutek a pro místní pitná voda. Ráno vstávám, všude kolem visí prádlo a já zjišťuju, že mám všechno stejně mokré, jak jsem to před nejméně deseti hodinama pověsil. Paní domu oznamuje, že vše uschne, jestli vyjde slunce. Napřed mě napadlo použít mikrovlnku jako sušičku, chvilku jsem googlil a našel jsem zprávu od slečny, která to vyzkoušela. Triko pak pohřbila na zahradě. Zvítězil pan ventilátor, stačilo deset minut pro každou věc a daly se obléct. Noel ráno radí a barvitě povídá, co všechno nesmím po cestě minout a začínám balit. Co nejvíc věcí, které nepotřebuju pořád, se snažím dostat pod sedlo. Sbaleno, motorka naložená. Balené vody mám dost. Od…

Místo odpočinku jsem našel lepší plán. Vyrazil jsem do muzea, všechna podle webu zavírají v šest a jen Muzeum nezávislosti v sedm. Půl hodina cesty ve špičce do středu města, kterou jsem se zkusil objet okolními uličkami, ve výsledku to trvalo stejně dlouho. Celá budova muzea, protože je vládní byla obehnána provázkem s nápisy nevstupovat, nachystané pneumatiky s vlajkou, asi k zapálení. Chystá se tu nějaká demonstrace a zítra se prý má všechno vyřešit. Jde o nějaké složitosti v mnohonárodnostím státě Bolívie. Už včera večer tady kolem náměstí postávali chlapíci s megafony a hulákali na lidi, aby se připojili. Prvně jsem to chápal tak, že to patří k večernímu koloritu, protože lidí bylo v parku hodně a úplně řvouny přehlíželi. Pár pravidel silničního provozu tady: 1. Pokud se tam vejdu, tak tam jedu. 2. Červená znamená zpomal. 3. Předost zprava platí pouze pokud auto zpomalí. 4. Pokud…

Santa Cruz de la Sierra: V noci jsem se vzbudil jen jednou, když mně vypadlo z ucha sluchátko a ze snu o letadlové bitvě ve dvouplošníku mě vzbudil řvoucí vrtulový ventilátor. Přes den má člověk pocit, že tady skoro nikdo nepracuje, kromě zedníků a sekáčů trávy s křovinořezy, případně majitelé všemožných krámků, kteří číhají na kolemjdoucí jako mravkolev v důlku. Musíme oddělit ty, co pracují v klimatizovaných budovách a kancelářích. Tam je pracovní doba zhruba jako u nás, jen někteří pracují i deset hodin. Ale v malinkých domečkách tady na prstenci pět je to trochu jinak, asi v devět ráno majíí všichni skoro hotovo, protože začali prodávat, nakupovat, zajišťovat domácnosti tak ve čtyři ráno. Všechno řídí počasí, v devět ruch utichne, vypukne horko a zase k večeru někdy od šesti do desíti zase ulice ožijí. Ráno se Noel na pouhé dvě hodinky opravdu rozpovídal a sázel historku za…

Zajímavosti: Nejsou tady čtvrti bohatých nebo chudých, všichni žijí a staví pohromadě. Vedle nádherné vily stojí opravdu chudobné domečky s obřím dvorem a několika rodinami, které tam žijí. Pak stojí totálně vybydlený krámek a dívám se, čtu a ona je to lékárna. Pro motorku se vezu na motorce, nějaká dvěstěpadesátky, což je tady spíš větší kubatura. Protože s helmou v ruce a v moto oblečení opravdu není problém přistoupit k někomu, kdo zatím jede sám a protože jsem větší a on jede směrem, kterým potřebuju, tak se vezu. Je to zážitek a učím se místní pravidla, zatím to vypadá, že jsou zvyková. Na motorce se držím zuby nehty, protože jednou rukou fotím. Nemít boty, tak mám prsty od nohou omotané kolem zadních stupaček jako opička kolem větve stromu. V době, kdy by našinec dávno dobržďoval, tak můj řidič ještě brzdit nezačal. A pak to zašlápne. Doufám, že zadní svařenec trubek, sloužící…

Santa Cruz de la Sierra: Let dobrý. Jedenáct a půl hodiny v letadle. Palubní obrazovka se chlubila, že letíme rychlostí 1050km/h. Já jsem naměřil 997km/h. Moc se mně nezdá, že by Boeing lítal mach1. Roste ve mně pocit, že podle toho, co tady jezdí za káry emisním očištěním celé Evropy planetu nezachráníme. Toyota ve které jedeme z letiště měla své nejlepší roky za sebou už v divokých devadesátých. Učím se místní pravidla. Červená na semaforu znamená zpomal. Absence pružení na straně spolujezdce znamená, že na panelové cestě skáčeme jen 80km/h. Ať autu nekřivdím, je možné, že na pravé straně má sportovní podvozek a na levé terénní. V Santa Cruz de la Sierra mám ubytování u Noela, otce Diegova. Už tady mám prvního kamaráda, říkám mu comandante america, má pět let na triku znak marvelovského hrdiny a řádili jsme od rána. Bylo mu pět a chodí do školy. Tady děti jdou povinně v pěti letech,…

Den první. Praha, letiště Ruzyně Už při průchodu kontrolním rámem na letišti jsem pořád pípal. Tentokrát mě nesvlékali, ale pořádně prošacovali a objeli ručním detektorem. Baťůžek na pásu neprošel kontrolou, protože v něm byla vidět na rentgenu, či co za kouzlo to je, velká neprůhledná černá podezřelá věc. Byla to v alobalu zabalená oblíbená rolka z grilu. Jen pět nebo šest vajec a 200g vysokotučného sýra. Co si ostraha přičichla, pochopili a vrátili mně baťůžek. Hlásili se ke mně nějaké dvě holky španělské, že jedna z nich má taky motorku a kam že se chystám teď v zimě. Holka se pochválila jakou má motorku ona, ale musela mně to říct třikrát, než jsem pochopil, jak vyslovuje slovo “scrambler”. Při startu jsem tentokrát nezapomněl zapnout rychloměr a naměřil jsem 86m/s (309,5km/h), když se letadlo odlepilo od země. Příště zkusím změřit i zrychlení 0-300km/h. Sedím u okénka a vedla…

Konečně zase na cestě. Roky hovořím o tom, že chci na vlastní kůži/pneu poznat Latinskou Ameriku, tedy nastal ten čas poznávání a konec odkládání a stavění vzdušných zámků. Sbalit motoboty, helmu, chrániče a vyrazit. První se zemi, kterou chci navštívit je Bolívijský mnohonárodnostní stát. Plánovaný směr let Praha - Madrid - Santa Cruz de la Sierra. Tak tedy pln očekávání vstříc novým zážitkům. Chtěl bych si tady vést podobný deníček z cesty, protože včerejší události maže to, co zažívám dnes a dnešek překryjí zážitky zítřejší. Ano, jako správný IT technik mám hlavu jako počítač, maže dokonale. Jako s každým mým cestováním se mně opět asociuje rozhovor odposlechnutý na peróně nádraží v Otrokovicích, kdy strýc s dvěma kufry pracně vystoupí z přeplněného vlaku a s úlevou říká: Uff, nejhorší část cesty mám za sebou. Kolemjdoucí se zvědavě ptá: A kam jedete, strýcu? Strýc odpovídá: Ej…