Fiesta, rodinná oslava Je po čtvrté odpoledne a já se chystám přesunout na rodinnou oslavu. Jsou to první narozeniny vnučky, sešlost v domě rodičů otce malinké Ariane. Jsem tam mezi prvními, abych se správně naladil a seznámil. Tesně před odjezdem jsem zjistil, že oslava je tématická - kočičky. Tak si beru jediné triko, které tady mám, triko s vlkem žijícím v národním parku Picos de Europa na severu Španělska. Mám v plánu lovit a sežrat nějaké kočky. Vítá mě majitel domu, vysmátý strýc s tetováním lezoucím z pod rozepnuté košile a se znakem hippie na krku. Nemít ten znak tu nožičku dole, zapadl by mezi typické mercedesáře na konci omsdesátých let v Česku. Chce mě přivítat štamprlí, ale jak vidí, že jsem přijel na motorce ihned teskní nad tím, že na fiesty se jezdí taxíkem. Začátek je oddělený - ženy zvlášť mají svůj kroužek a muži v zahradním domku pijí a vedou moudré řeči. Začali jsme…

Santa Cruz: Vstávám až v osm ráno. Dneska mně ani nevadil řvoucí ventilátor, tak jsem byl znaven. Servis motocyklu, možno přeskočit: Prvně řeším motorku. Za 20bol. jsem v krámečku s náhradními díly sehnal držák levého zrcátka a spojky. Díl z vraku, ale poslouží. Ještě jsem si ve vedlejším servisu půjčil klíč 14mm, abych zrcátko mohl nastavit. Ten chlapík měl v krámečku na motorky úplně všecho. Pak jsem se doptal na nejbližší myčku. Velký prostor vedle supermarketu a drsný šéf všechny hlídá ze své klimatizované budky. Tlakové mytí, šampon, ruční mytí hadrem, tlakový oplach. To se musí dodržet. Tak jsem aspoň kluka a vapkou požádal, aby pořádně prostříkl brzdové destičky a zámek od kufru. Když jsem mu řekl, že jsem spokojen a že motorka za dva dny bude vypadat stejně, tak jen loupnul okem do budky a řekl, že musí vykonat všechny části práce. Motorka i po pořádné sprše svítí, budík funguje…

Cochabamba Celou noc opravdu vydatně pršelo a na plechové střeše nad mou komůrkou bez oken kapky řvaly tolik, že jsem si musel dát sluchátka na spaní. Motorka ráno vypada docela umytě. Svítí slunce a modré nebe. Neváhám a před snídaní chci na kopec nad městem, kde rozpíná své svaté ruce Cristo de la Concordia https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Cristo_de_la_Concordia Každý místní kočabamban vám v první větě k monumentu řekne, že je větší než ten v Riu. Ale kdo by si poměřoval Ježíše. Ne to není vtipné, musím to vyškrtnout. Shora, stojíce 230m nad městem vidím, jak je rozlehlé. Je to něco jako Santa Cruz de la Sierra, ale v mírnějším pásu, se vzrostlými palmami uprostřed širokých ulic. Celkově se říká, že je toto město lépe udržované. Například se to pozná podle toho, že všude chodí oražově uniformovaní prodejci a kontroloři parkovacích lístků. Platí i pro motorky, jinak mně dají…

San Pedro de Tiquina Ráno mě budí bubnování deště, na osm mám domluvenou snídani. Volská oka, mamita je dělá tak, že vyklepne vejce do vrstvy horkého oleje. Mňam. Dokonce k tomu přidá hromadu vařené zeleniny. Včera večer jsme tady s malinkou holčičkou hladili modrooké zvíře, mám krátké video viz https://youtu.be/r9jqigEVCpI Copacabana? Ráno balím motorku a chci vyrazit 40km serpeninami do Copacabana. Zhruba v polovině cesty houstne déšť, v dáli vidím temno takové, že nelze rozpoznat, kde končí obloha a začíná hladina jezera. Na silnici začíná být mlha, že by se dala krájet. Nechci přejet místního hombre de carrizo=Rákosníčka. Otáčím se zpět. Při čekání na přívoz ověřuji na budce s informacemi pro loďky a vypadá to, že tři dny bude na západní části jezera deštivo, že s lodí nevyjde nikdo. Nalodil jsem se a přemýšlím, jak je to vlastně se slavnou Cestou smrti a její sjízdností dnes….

La Paz Neuvěřitelná směsice lidí, vozidel a psů. Od spodu zaplněná vůní grilovaného jídla přímo na ulici smíchaná s pachem výfových plynů; venku polehavajících psů a shora rámovaná změtí kabelů elektrického vedení a optických kabelů. Jestli bych něco v La Paz nechtěl dělat , tak je to profese elekrikář. Ač je to sídelní město bolívijské vlády, tak stejně jako kdekoli jinde, se zde mísí chudoba a bohatství. Lidé prodávají na ulici chlebové placky, ovoce, zmrzlinu. Kdo může, tak má malý krámeček s jakýmkoli zbožím. Některé krámky vypadají, že s tím zbožím tam bydlí i majitel. A vidět vyskládané šunky zavařené v igelitu jen tak na hromadě bez chladničky, vyděsí. Včera večer jsem koupil pár vajec a dneska ráno jsem využil místní kuchyňky v hostelu. Řekl bych, že je v lepším a čistčím stavu než byla společná kuchyňka na kolejích v Ostravě, kterou nám jednou uklizečka již nevydrvživší,…

Uyuni: Ještě ke včerejšímu Salaru. Koupil jsem si v lékárně jelení lůj. Jenže až po prvním použití jsem zjistil, že barví červěně. A když jsem si pak natřel rty, tak se na mě zbytek skupiny fakt divně díval a tak jsem jim svůj omyl vysvětlil. No ale vypadali, že mně to moc nevěří. Ráno u snídaně je to opět veselé. Pan domácí je mistr historek. Ale nejprve jsem začal pár dotazy a tady jsou odpovědi. Co říkají Boliviánci na přistěhovalce z Venezuely. Pokud pracují, není problém, ale prý jich většina nepracuje, ale jenom žebrá nebo přepadávají lidi. Žádná státní podpora tady neexistuje. A že jsou ty problémy v Santa Cruz, Cochabambě i Potosí. Když se sem tlačí přes hranice nesou ženy před sebou děti jako štít. Obecný názor je pustit sem pouze ty, kteří budou pracovat. Práce je tady dost, neplatí se moc, ale práce je. Jak tady funguje místní samospráva a proč jsou cesty tak v hrozném stavu….

Uyuni: Včera večer jsem zi zapomněl vzít lék proto smrti z nadmořské výšky, tak už ráno cítím, že ho potřebuju. Snídaně je připravená a pan domácí je v dobrém rozmaru. K rozhovoru jsme se dostali tak, když jsem zmínil, že včera večer ještě před zaparkováním motorky jsem u jeho sousedů domluvil s člověkem jménem Jesus, že jeho turistická kancelář mě dneska vezme na Salar a že vyrazíme v deset. Povídal o tom, že pracoval pro Němce, který trval na tom, že do práce musí chodit přesně! A ne podle času bolívijského. Pak pracoval pro firmu a servisoval velké tiskařské plotry. Výběrové řízení dělali tak, že dali někomu oservisovat nefunčkní věc, která nešla opravit. Několik hodin ho pozorovali, když s tou věcí nezačal třepat nebo do ní kopat, tak ho vzali. A pozor, nevzali každého. Dobré byly historky, jak s nějakými Kanaďany dělal geologický průzkum. Velmi vtipný strýc. Počítání času po…

Potosí: Ráno jsem se probudil a nebylo mně příliš dobře. A včera jsem vypil tři piva, tím to nebude. Když jsem balil věci do kufru a vstal, musel jsem se chytit postele, jak jsem si byl nejistý. A naprosto příšerně mě bolí hlava. Smrkám krev. To bude tou vysokou nadmořskou výškou. Zašel jsem do lékárny, ač je neděle, tak všude všechno více méně otevřeno alespoň dopoledne. Ta věc se jmenuje Sorojchi pills, mají ji. Dostal jsem jedno platíčko s tím, že mám dávat po osmi hodinách jednu. První jsem si dal ještě v lékárně. Zhruba za půl hodinky už mně je úplně fajn a během dopoledne i normálně vysmrkám. Podle informací, co jsem našel je v těch tobolkách jen aspirin a kofein. Stavil jsem se v obchůdku s nějakými drobnostmi. Jen proto, že jsem měl čas. Mše v katedrále je až na deset. V krámečku je jenom nějaká holka a mů puštěnou televizi. Tak aspoň zjišťuji, že Flintstoneovi se tady jmenují…

Sucre ráno: Hostel, kde parkuju motorku je stejně jako celé Sucre v jakési typické koloniální architektuře. Pár století se tady potomkům Evropanů mohlo žít opravdu hezky. A mně se dobře spalo, až do devíti. Běžný obchod je otevřený třeba 6-11, 15-21. Nemusíte mít strach, že by mámy byly tak dlouho od dětí, protože ty malé mají v obchodě s sebou a kluci, co se vrátili ze školy jdou po své práci. Umývači nádobí v jídelnách, čističi bot. Domácí příprava do školy se neřeší, ale úkoly děti dostávají. Škola se dělá ve škole. Navíc v lednu a únoru mají školní prázdniny, proto jsou děti v práci celý den. Míchaná vajíčka, šunka, sýr, zelenina. Jedna velká dobrota. Hned vedle je Museo de tesoro a conquistadora přec zajímá zlato, stříbro, měď a drahé kamení. Komentovaná prohlídka asi na hodinu a začíná za půl. Tak to stihnu ještě pozevlit na náměstí. Běhá tady malinký samojed a snaží se lovit…

Villa Serrano: Ráno celé městečko žije, zkusil jsem vyrazit na snídani, ale žádná věc, kterou nabízeli ve mně nevzbudila důvěru. Až na překapávanou kávu. Snídám sto gramový pytlík ořechů ze zásob. Mám ořechy, tak 400g a pak sušené maso, ale vůbec dobře nevoní, mám obavu, jestli mu horko v kufru neublížilo, ale prý je to nezkazitelné. Je to takový můj trpasličí chleba, tady věc poslední záchrany. Ale nikdy nebylo tak zle, aby se musel jíst trpasličí chléb. Vedle vchodu do ubytovny U rybáře sedí strýc s pytlem v kterém se zálibně prohrabuje. Prodává koku. Kdejaký člověk tady má vyboulenou skráň a cucá koku. Při výjezdu s motorkou ze dvorečka ubytovny zjišťuju, že platforma pro uloží zadního kufru je opravu velmi volná, včerejší natřásání na offroadu zanechalo stopy. Navštívil jsem opravnu motocyklů, povykládal se servisáky, půjčil si nástrčné klíče a malý inbus. Od začátku mělo uložení…