aneb nejen o potřebě včelaření

Píšu bezúčelný kód

Často se čelím otázce: “A k čemu to je dobré?” Proč trávíš čas programováním pro čtyřicet let starý procesor, když tu máme cloud, umělou inteligenci a nekonečný výpočetní výkon? Není to jen ztráta času? Nebo snad je to jen nějaké nostalgické volání?

Krátká odpověď zní: Ne, není.

Dlouhá odpověď je o něco složitější. Je pravda, že vývoj herního enginu v prehistorickém C kompilátoru (Alcyon C) pro procesor Motorola 68008 na 8 MHz neřeší světový mír, nesníží inflaci ani neurychlí zelenou tranzici. Dělám to jako volnočasovou aktivitu. Někdo včelaří, někdo rybaří, já zkoumám architekturu M68K a CP/M 1.3 z roku 1983.

Ale pokud se ptáte na smysl a užitek, rád bych vám nabídl jinou perspektivu, než je nostalgie.

Proč nevolím osmibity

Kolegové z našeho ATARI klubu (8bitového) se ptají – a proč M68K? Proč nepíšeš něco nového pro MOS6502? Nebo jiný osmibit?

Programování je jako modelaření. Psát pro osmibity je stavění lodí v láhvi. Je to cool, chce to specifické dovednosti a výsledky jsou zase spefické – jsou za sklem. Nepoplavou, nepoletí; ať se držím přirovnání k modelaření. Jediná výhoda je, že loď v láhvi se nezapáší – což je jediná výhoda kódění pro osmibity.

Na 68k-MBC mám přímo z procesoru M68K výhled na kompatní blok téměř 1MB paměti. Nabízí úplně jiné možnosti a protože mě hlubce zasáhl realtime operační systému NuttX pro mikrontroléry, tak programátorské návyky jsou podobné.

CP/M je pro osmibity

Alespoň nějaká výzva. Operační systém CP/M na 68K je plně portován a běží. Proč ho nevyužít.

Software jako tělocvična

Když jdete do posilovny zvedat činky, nikdo se vás neptá, k čemu je dobré přesouvat kus železa nahoru a dolů. Je to trénink. Stejným způsobem je Motorola 68000 tréninkem.

Dnes jsme zvyklí na nekonečné zdroje. Když se náš program zpomalí, prostě přidáme další gigabajt RAM nebo sáhneme po silnějším hardware nebo škálujeme výkon v cloudu. Výsledkem je často líný, nabobtnalý software.

Práce s Motorolou 68000 mě vrací k absolutním fyzikálním a logickým kořenům výpočetní techniky. Tady si nemohu dovolit abstrakci. Pokud v herní smyčce Space Invaders provedu hardwarové dělení, které trvá 140 hodinových taktů, hra se začne zasekávat. Když pro vykreslení pozice kurzoru použiju dělení a modulo deset, procesor se udusí. Musím přemýšlet. Musím nahradit matematiku pamět a stavět si překladové tabulky (LUT), využívat řádkové buffery pro minimalizaci zátěže sériové linky a maskovat 32bitové operace (protože 16bitový int zkrátka nestačí).

Tohle není nostalgie. To je fundamentální inženýrství obnažené na kost. Učí mě to vážit si každého hodinového taktu a každého bajtu.

Pochopení toho, na čem stojíme

Motorola 68000 je fascinující kus hardwaru. Není to jen zastaralý čip; je to křižovatka, na které se rodily koncepty moderních počítačů. Když pro něj dnes píšu kód, nečtu si o historii v učebnici – já se jí fyzicky dotýkám. Zkoumám asymetrii mezi výkonem CPU vs. uzké hrdlo linky RS232 na VT100 terminál.

Především je to nekonečně zábavné.

Učím se, tedy jsem

Nakonec, proč děláme věci ze studijních důvodů? Protože radost z objevování nepotřebuje okamžitý komerční byznys plán. Programování historického hardwaru učí pokoře. Zjišťujete, že inženýři v 80. letech řešili neuvěřitelně těžké problémy s elegancí a vynalézavostí.

Takže, k čemu to je? Je to nástroj k broušení mysli. A ten, kdo dokáže optimalizovat kód tak, aby plynule běžel na procesoru z roku 1983 na frekvenci 8 MHz, bude psát mnohem lepší, rychlejší a čistší kód i zítra, pro nejnovější architekturu v moderním cloudu.

Na 68k-MBC s procesorem Motorola 68008 prozkoumám zákoutí CP/M a v dáli čeká spousta výzev na Rosco_m68k s CPU 68010 na 10MHz.

Retro není mrtvé.