Známá keramika uherskoslovanská, která se až do nedávných let velmi hojně vyráběla v stolicích prešpurské, nitranské a trenčanské, nazývá se hojně nádobím »habanským«. Slovo »haban, habanský« povstalo zkomolením slova »anabaptista« v mluvě lidu obecného, a vztahuje se patrně k protestantům.

Již to dává nám podnět k úvaze, nemáme-li původ tohoto druhu keramiky slovenské spojovati s přistěhováním protestantů ze sousedních zemí, hlavně Moravy, v dobách, kdy tito byli tam tištěni a pronásledováni. Shoda v základním starém slohu výzdoby, o níž jsme se již byli zmínili, a pak tradice mínění to ještě více podporují a povznášejí je k značné pravděpodobnosti. Tak dle doslechu i prof. Koula soudí.

Dle zpráv sdělených mi na dotazy v té věci z různých míst Slovenska seznal jsem, že dle tradic zachovaných utíkali se z Moravy do Uher protestanté již v století XVI. a i v následujících. Exulanti tito vesměs platili za výborné řemeslníky, jejichž práce značně vynikaly nad tehdejší domácí výrobu povážskou. Tak bylo zejména i v hrnčířství. Habanské práce hrnčířské svojí jakostí a zejména svojí výzdobou byly široko daleko váženy a ceněny. Lze však souditi dle německých jmen mistrů, že mezi exulanty bylo hojně Němců.

Střediskem habanů byla Sobotisť nitranská, kde v polovině XVI. století zakoupili mlýn a založili kolem svůj dvůr. Tam sídlel jejich biskup, tam byl i první a nejstarší cech hrnčířský a dosud je v Sobotišti obec habanská »habanský dvůr« uprostřed města, a dosud žije poslední cechmistr starého cechu hrnčířského. Brzy se ovšem rozšířili habani i po jiných místech pohraničných, zakládajíce veškeré řemeslné cechy. Během století XVIII. povstala vlivem tím střediska výroby hrnčířské na mnoha místech, — ovšem že ne snad pouze habanská — z nichž uvádíme v stolici prešpurské Modrou, Dehtice, Stupavu, Košolnou, Boleráz, Smolenici, v stolici nitranské Chtelnici, Vrbové, Holíč, Nové Město nad Váhem, Dobrou Vodu, Starou Turu, v trenčanské Beckov, Belušu, Srnie, Varín, Piechov u Bolešova a Trenčín, kde ještě na počátku tohoto století bývali džbánkáři v »habanském dvoře«.

Nejznamenitější dílny byly tuším vedle Sobotiště v Modré a v Dehticích, odkudž známe také nejpěknější výrobky rázu habanského, a kde se také výroba nejdéle udržela ovšem v dekadenci, na př. v Modré po dnešní den v státní továrně, v Dehticích, kde pracují ještě čtyři dílny, a v Dobré Vodě jedna. Zboží je jen hrubé, hlavně modrou barvou krášleno. Jinde se tuším již nemaluje.

Ráz výrobků těchto jednotlivých dílen na určito rozlišiti, jest velmi obtížno, ba z největší části dosud nemožno. Schází předběžné studium vývoje jednotlivých míst, schází i dostatečný materiál pro srovnání. Nebýti sbírky, jež se sešla na výstavě a v Národopisném museu, nebylo by se autoru těchto řádků podařilo ani tento kusý náčrtek sestaviti. Rozvoj a historii celé slovenské keramiky vůbec pochopíme a poznáme jedině tehdy, když si dovedeme uvědomiti ráz jednotlivých typů a jejich původ a vývoj. Jde tedy předem o to u jednotlivých kusů stanoviti jejich dílny nebo školy mistrovské. Pomůckami k tomu určování jsou předně značky na dně některých nádob barvou napsané, jež značí buď počáteční místa výroby (na př. St — Stupava, S — Sobotiště), nebo počáteční písmě hotovitele. Určování obého stíženo je však tím, že se značky nevyskytují vždy, a že více měst i mistrů mělo stejné začátky svých jmen.

Druhou pomůckou jsou plně vypsaná jména mistrů na džbánech hlavně cechovních, někdy i na výrobcích běžnějších. Tak se rád podepisuje na př. M. Mička z Modré. K ocenění této pomůcky je ovšem nutno, znáti chronologii mistrů jednotlivých cechů, kterou právě začínám sestavovat. Podaří se to ovšem jen z části, neboť není tomu dávno, co v letech šedesátých služní skonfiskovali přemnohá stará práva, artikule a cechovní knihy cechů ve stolicích zmíněných. Třetí pomůckou je ráz a sloh výzdoby. Zjistíme-li na nádobě určitého slohu původ, poskytne nám pak

tato pevnější půdu k dalšímu rozlišování. Ovšem při rozmanitosti výzdoby a vzájemném slučování různých škol slohových velmi často zůstáváme na vahách nebo v nevědomosti. A to tím více, že při vší tradici slohové a udržování, abych tak řekl rázu školy mistrovské, přece nesmíme zapomenouti na tvořivost jednotlivců, kteří předaný jim materiál slohový začasté pozměnili tak, že v místě jednom z dílny jedné a v čase stejném vyjíti mohly výrobky velmi rozrůzněné, a naopak zase dělníci usazení v různých místech pracovali věci stejným způsobem. Poslední konečně pomůckou nejméně vyjasněnou, ale nemálo vážnou je ráz technické výroby, zejména pokud se chemického složení barev nebo polevů týká, a také technika ornamentační. Tak na př. sobotišťské výroby vynikaly krásným bílým, jemně namodralým polevem naproti tomu dehtické, dobrovodské mají nádech žlutavý a ještě více trenčanské. Glasura sobo-tišťská byla též nejtrvanlivější. Nemohouce se o jednotlivých typech uherských šířiti, aspoň na několik určitěji charakterisovaných zde poukážeme. Ve všech jmenovaných střediskách volily se po většině stejné druhy nádobí: talíře a mísy různé velikosti, džbány otevřené s výlevem nebo džbány nahoře až na malý otvor uzavřené (»bedněné«), džbány »kubaně«, »čepáky«, krčiažtoky, čutory, pak kropenky (svěcenáčky), obrázky svaté, také svícny, oltáříky, kalamáře a pod.

Zboží běžné nejvíce se prodávalo o poutích a o trzích. Nejpěknější věci byly buď na zakázku robeny, zejména t. zv. kusy tovaryšské, jež každý tovaryš z pálky po 2—3 dostával pro sebe a pak

Toufarový obrázek slovenský, původem z Dobré Vody.