Děvce z Ruzíně

(u Prahy). Dle figuríny fotografoval F. Dvořák.

na tylových vložkách pracovány. Kde vyskytuje se přece květ zlatý neb pestrý (červený), vidíme jej jako ozdobu roztroušenou, nikoli jako veliké, nádherně zabarvené skupiny. Šněrovačky i kabáty bývaly často černy, buď prosty neb prýmem a cetkami pošity; čepečky dívek a žen (ženy nosily je zakryty plenou), byly zcela malinky, tvaru známých holubinek s dénkem, buď zcela bílé mřížkované, neb zlatem a někdy i hedvábím a dracounem vyšité. Jejich karakteristikou jsou nesmírně tuhé, naškrobené, druhdy i koženými dílky podložené vázanky; dávaly si ženy na tom záležeti, aby hmotný tento doplněk holubinky bylo znáti i pod plenou, na níž rýsoval se pak čtverhranem. Vázanky dle doslechu propůjčily i celému kroji názvu podivného — odstávaly prý jako rohy kozí — od toho kroj »kozácký«.

Dle zpráv pamětníků nosily se čepce toho způsobu as před čtyřiceti lety i výše ku Praze, ku př. v Bystřici u Benešova, kdež holubinkám říkaly »komi-níčky« (v Sedlecku, něco jižněji, sluly zase »trucáčky«). Jest tedy kroj »kozácký« jakýmsi pojidlem mezi krojem blatsko-třeboňským a pražským. Pozbývaje své-ráznosti čím severněji postupuje, zjednodušuje se jen po jistou hranici. Na dvě, tři hodiny od Prahy, ku př. v zámožném poměrně Benešovsku, byl úbor zase nákladnější. Severně od Tábora, v Sedlčansku, Jistebnicku, Sedlecku byl ženský kroj již velice střízlivý, jak nejjasněji vidíme na figuríně z Malé Chýžky (blíže Nadějkova, Borotína, Milevska). Stařičký místopisec N. Vlasák, líče starodávný kroj na Sedlčansku (Místopisná bibliothéka VI), hlásá zřejmě jeho prostotu, v níž zračí se chudoba kraje. Mužští měli šerkové neb soukenné kabáty, modré, zelené (hoši kazajky), kalhoty z ovčí neb jelení kůže, šerkové, plátěné, punčochy modré, široké klobouky s barevnou stužkou, v zimě pod nimi teplé čepičky kožené, aneb pouze beranici opentlenou; ženy sukně šerkové neb kanafasové, kožíšky ovčí černé, punčochy červené, na hlavě čepečky plátěné, většinou cele prolamované (jourové), vzadu s holubičkou (viz čepce kozácké), na ně plenu, jednoduše vyšitou. Šněrovačka tu obvyklá zabíhá až do pražského kraje a připíná se k Dolnokralo-vicku, Vlašimsku; je vysoká, mnohodílná, všude kosticemi prostoupena, mezi

nimiž našity úzké zlaté neb stříbrné porty. Zpředu má spojovací díl či zub, lemovaný do okrouhla portou velmi širokou, za kterou šátek bílý mřížkovaný neb tylový se zastrkoval. Čepce »kominíčky« byly jediné, co složitějším vyšíváním, vynikalo; šily je ženy a dívky v místě, v Bystřici, Neveklově atd. (Takové vyšívačky ještě podnes v končinách těch žijí, ale že čepečky zašly, chytily se jiné hrubší, méně piplavé práce.)

Kraj pražský a podobné mu Berounsko, Příbramsko, Kouřimsko i Podvysocko má, jak již dříve podotknuto, své hedvábné i pestře květované tibetové sukně a šaty, bílé tylové neb hedvábné fěrtochy (oblíbený svatební fěrtoch je žlutý), rovněž takové loktúšky přes prsa vázané (i gázové!). Čepce-holubinky jsou buď prolamované, mřížkované, s šitou krajkou kolem, zlatem prošité neb celé tylové, skvostně vyšívané, čepce zlaté a stříbrné, nádherné i objemné (viz čepce z Karlínska) vždy s drahým a dlouhým fáborem. Konečně panují kolem Prahy a ve středních Čechách, kromě svrchu popsaných, i překrásné aksamitové šněrovačky do pasu jdoucí, koženými šůsky pod sukní opatřené, jejichž hladké díly zadní jsou nejen pokryty bohatým zlatým neb stříbrným vyšíváním ladných ornamentů, ale doplněny zlatými a stříbrnými střapci.

Mužský kroj přibral si z blízkého velikého města hlavně hedvábné vesty, květované pestře na bílé neb zažloutlé půdě, jichž kvítka jsou buď vetkána neb vyšita. Leckde vyskytoval se i rokokový kabát po pansku vyšitý, za to koženek bylo méně.

Zabloudivše z Táborska a Benešovska až ku Praze a jejímu okolí, vraťme se obdobným, zámožností vynikajícím Berounskem (kde všude hojně na kroji i nemluvňat užito zlata, stříbra a hedvábu) zpět v jižní Čechy. Dlouhý pruh země od Budějovic přes Písek, Vodňany až k Volyni a Nové Kdyni, pokud se vyšívání týče, shrnut byl na výstavě pod jednotným názvem Pošumaví.

Šat na Klatovsku, Přesticku, Físecku a Strakonicku, i když ještě vládl tu úbor starobylejší (srov. zprávy slečny Husovy a p. J. Smoly), podoben byl jednak kroji blatsko-třeboňskému, jinak méně svéráznému všečeskému (vlastně poloměstskému); leč i některé prvky úboru Buláků a Bulaček, Plzeňaček lze v něm přirozenou měrou nalézti.

Vyšíváním honosily sé bílé pleny a fěrtochy, naškrobené čepce »kulaté« (holubinky), nízké šněrovačky »safiánové«, »cvikle« či klínky punčoch. Z blatsko-třeboňského kroje, kromě úpravy hlavy nevěstinské, přímo uspořádáním svým převzata sukně »kamrholka«; (kromě »kamrholových« byly i »merinové«), která má květovanou pentli něco níže než v polovině, nad ní pak též zlatý neb stříbrný »prým«. Zde jako na Domažlicku, Blatsku atd. byly červené punčochy v oblibě, rovněž jako střevíce pestře zdobené. Hojně užíváno vedle bílých plen a šátků vyšívaných, šátků červených květovaných, t. zv. kosmonoských. K sukním »kamrholovým« (vespod a všedního dne nosily se kanafasky domácně